Pytláctví

05.08.2015 12:17

Pytláctví je dalším velkým problémem parku. Podíváme-li se do historie,můžeme zaznamenat, že v 19. století Búrští osadníci na jihu Afriky vystříleli zvěř na ohromných rozlohách, až došlo k úplnému vyhubení některých druhů divoké zvěře. K vyhubeným zvířatům patří antilopa modrá, zebra kvaga, buvolec bělořitný, pakůň běloocasý a mnoho dalších. Od roku 1880 se počet profesionálních lovců zvyšuje, nastala postupně situace, že lovci si nezajišťovali potravu jen pro své normální živobytí. Oproti profesionálním lovcům, kteří si sobě nebo jiným lidem zajišťovali obživu, hrozí smrt zvířatům také od lovců, kteří dychtí po trofejích všeho druhu pro sebe nebo na obchod a po exemplářích do zoologických zahrad a muzeí.

I přesto, že existují soukromé rezervace a farmy, kde jsou zvířata chována za účelem lovu, tak lovcům trofejí to stejně nestačí. Je to totiž poněkud nákladná záležitost. Dále ve zvlášť vyhrazených oblastech určených pro „kontrolu stavu zvěře“ neboli „safari“ mohou úřady umožnit omezený lov pro sběratele trofejí. Licence na lov slonů se pohybovala kolem 10 000 – 16 000 marek.

Pytláctví je nezákonné všude na světě, ať už je to jako zdroj nelegálního obchodního výnosu nebo i prostředek k přežití. Bohužel na obchodním světovém trhu se stále více platí za chráněná zvířata, rostliny nebo za trofeje zvířat.

Lovení zvěře v JAR nemělo obdoby nikde na světě, tento hrůzný stav bylo možno  přirovnat jedině k vybíjení bizonů v Americe.

V JAR se vyvíjí řada opatření na záchranu životního prostředí, vznikají ochranné organizace a nakonec i  sami  jednotlivci si uvědomují význam ekoturistiky. Ochrana přírody v JAR je dnes i přes veškerá úskalí na vysoké úrovni, vztah lidí k přírodě se tady rozvinul až v jakýsi kult. Nicméně boj s pytláky je věčný (i v ČR, viz. např. nové policejní nařízení z března 2010, podle kterého již dva kusy načerno ulovené drobné polní nebo lesní zvěře jsou trestným činem) a v Africe, zvláště v Krugerově parku, který je středem pozornosti, má ovšem svoje specifické rysy. Africká zvířata jsou pro lovce z celého světa přece jenom mimořádně atraktivní a nikde jinde ve světě nejsou dostupná. Pro Afriku je to tedy specifický rys. 

Zvyšování počtu usmrcených zvířat je spojeno s modernizací lovu a zbraní. Nástup poloautomatických a automatických pušek s tlumiči a dalekým dostřelem způsobil pohromu mezi zvířaty. Tyto zbraně umožňují dosažitelnost zvěře na velkou vzdálenost a tak  se výrazně snižuje útěková hranice u lovených zvířat. Za použití moderních zbraní dochází ve většině případů ke 100% úspěchu v lovu. Pytláci svojí bezohledností vybíjejí celá stáda a populace lovených zvířat tak rapidně klesá.

Nástrojem k hubení zvěře dřívějších domorodců byli šípy s hlavicemi napuštěnými jedem, oštěpy, luky a později palné zbraně s velmi malou praktickou kadencí (rychlostí vystřelených nábojů). Tyto zbraně nepředstavovaly takové nebezpečí pro zvířata jako současně dostupné lovecké zbraně. Výroba jedu do zbraní byla velice složitým úkolem a byla spojována s obřadem domorodých mužů. Ti museli před každou výrobou složit přísahu, že nikomu neprozradí výrobu jedu a také uspořádávali před odchodem veliké hostiny, na nichž se  připravovali na výpravu do pralesa, kde se konala výroba.

Výroba jedu nebyla složitá, ale problémem bylo najít ten správný strom, který obsahuje prudce jedovaté látky, ze kterých se pak vyráběl šípový jed. Mezi takové stromy patří Apocanthera frisiorum. Je to strom malého vzrůstu připomínající olivovník. Každý strom tohoto druhu, ale není jedovatý a tak zabíralo mnoho času a úsilí najít ten správný. Domorodci ho poznali podle mrtvolek malých hlodavců a zvířat, které ležely pod stromem. Z větviček tohoto stromu pytláci vyráběli 10 cm dlouhé šípy. Další nevýhodou těchto stromů je, že šipky nebyly vždy účinné na 100%. Existují prameny, ze kterých se můžeme dozvědět, že v některých oblastech rostou keře, které v sobě mají látky účinné jako  protijed proti látkám ze stromu Apocanthera frisiorum. Tyto keře objevili zejména nosorožci, a tak pokud je chtěl pytlák ulovit, musel do nich střelit krátce za sebou až 4 otrávené šípy.

Na lov méně nebezpečných zvířat dřívější domorodci používali malé lapací jámy, ve kterých se chytí zvěř za krk do oka (viz.obr.), jakmile se pokusí chytit připravenou návnadu.

                                                                                                                                Nástrahy pytláků

Pytláci si vystačili s těmito „prostými zbraněmi“, ale později se vybavovali motorovými ručními pilami, které zaručovali rychlé a kvalitní odřezání jak sloních klů, tak i rohů u nosorožců. 

V posledních dvaceti letech ubylo celkově divoké zvěře o 58%. Obchodování s divokými zvířaty, ničení přirozeného prostředí zvířat, kácení lesů, sucho a nemoci mohou společně vyústit v úplné vyhubení divoké zvěře v národních parcích i mimo ně. Ukazují to neúprosné statistiky úbytku zvěře. Například počet slonů v Africe v první polovině minulého století byl odhadován na 10 milionů kusů a dnes jich přežívá 600 000 tisíc. Lvů zbývá něco málo přes 20 000, psů hyenových žije jen okolo 3 000, některé poddruhy žiraf jsou na pokraji vyhubení. Stavy nosorožců byly v minulosti odhadovány až na 1 milion jedinců, dnes jich zbývá  jen pár tisíc. Největší pravděpodobnost vyhubení je u nosorožce tuponosého.

Často jsou žirafy, zebry nebo jiní býložravci zabiti jen kvůli jejich ocasu, cenná kořist je také slon a nosorožec, slonovina, kly a rohy patří mezi nejprodávanější cenné trofeje na černém trhu. K dalším hojně loveným zvířatům patří šelmy pro jejich kůži.

K velmi ohroženým zvířatům se nyní přidávají i hroši. Pro některé ochránce přírody je to překvapivá zvěst. Hroši se zdáli do nedávné doby jisti svojí existencí. Dnes už tomu tak není, nesprávně postavený právní řád v mnoha přírodních rezervacích mění situaci. Hroši se loví pro maso, které je teď hlavním jídelníčkem v některých místech Afriky, dále pro hroší zuby, které se stávají cennou trofejí, podobně jako sloní kly. Např. v konžském národním parku Virunga poklesl za třicet let stav hrochů z  29 000 na 1 300, což představuje snížení o plných 95 %. Lov hrochů je velice finančně „výhodný“, jeden hroch pro pytláka představuje 3000 dolarů.

Ani Krugerův národní park i přes všechna opatření se neubrání pytláctví. Během loňského roku bylo zabito pytláky celkem 94 zvířat, včetně dvaceti bílých nosorožců. Tohle závratné číslo vyplývá ze zprávy  ministra pro životní prostředí M. van Schalkwyka.

Na seznamu ilelegálně ulovených zvířat je 35 impal, 12 nyal,  15 buvolů, 3 lvi, 4 zebry, 3 vodušky jelenovité, jeden slon a krokodýl.

Krugerův park je také spjat s legendárním pytlákem Harrym Mannersem, který se na stáří usídlil v samotném centru parku a to ve Skukuze. Jedná se o proslaveného (dnes v negativním slova smyslu) lovce africké zvířeny. Již v 17 letech ulovil prvního slona a za celou svojí éru jich zabil ještě pár tisíc. Kdysi lovil na pláních pod Kilimandžárem, v Namibijské poušti, kolem Zambezi, v deltě Okavango v Botswaně a i v Krugerově parku. Když se v parku stavěla železnice, zabil 2500 kaferských buvolů, kteří patří k jedněm z nejobávanějších zvířat mezi lovci. Kromě lovení se také zabýval  psaním, jeho nejznámější kniha je Kombako. Kniha pojednává o lovu a životě v Mozambiku. Paradoxem je, že právě  takovýto člověk, který nemá soucit se zvířaty, se na stáří usadí přímo v centru jejich domova. 

Z afrických novin THE STAR máme další zprávu o pytláctví v Krugerově parku. Organizace na ochranu africké přírody SANparks společně s policií 17. ledna 2009 obvinila a zatkla 11 lidí, kteří se podíleli na pytláctví nosorožců v provinciích Mpupalanga, kde se nachází Krugerův park, dále Limpopo a Gauteng. Jednalo se o 5 Mozambičanů, dva pytláky z Číny a 4 místní obyvatele. Policie našla u těchto pytláků 5 pušek a hotovost 16 000 randů (v přepočtu okolo 45 000 Kč). Mluvčí policie Vishnu Naidoo řekl, že v průběhu posledních let se jedná o největších útok na nosorožce. Nosorožcům byly uřezány rohy a to dokonce nějakým zaživa. Všichni pytláci byli obviněni z nezákonného lovu zvěře a z nezákonného držení střelných zbraní a obchodování s nosorožčími rohy. Policie vyšetřila, že pytláci prodávali rohy nosorožců na černém trhu za 18 – 25 000 randů za kilogram.

Jiný případ se odehrál v březnu 2010 a byl popsán v deníku PRETORIA NEWS. Nesouvisí sice přímo s Krugerovým parkem, ale je natolik zajímavý, že stojí za povšimnutí a v Krugrově parku se může při současné drzosti a vybavení pytláků stát také. V přírodní rezervaci Rietvlei, která se nachází v těsné blízkosti hlavního města JAR Pretorie (!!!) byli pytláky za pomocí helikoptéry (jak zatím vyplývá z vyšetřování policie) zabiti dva nosorožci a následně byli zbaveni rohů. Ihned po této události následovalo velmi drastické rozhodnutí managamentu parku. Aby se zbylí nosorožci nestali cílem dalších pytláků a zůstali naživu, byly omámeni a zaživa jim byly motorovou řetězovou pilou odřezány rohy. Je to velmi kuriózní a kontroverzní řešení. Na jednu stranu sice ochrání život nosorožce před dalšími pytláky, na druhou stranu zbaví zvířata obranných schopností a pro návštěvníky to již nebude nosorožec se svými typickými znaky, ale jakési zpitvořené zvíře. Jistě by se našlo jiné řešení, jak nosorožce ochránit. Již v minulosti v některých přírodních rezervacích učinili podobná opatření proti pytlákům, nakonec se však ukázalo, že cílené odřezávání rohů u živých zvířat se minulo účinkem. Navíc se prokázalo, že zvířata bez rohů jsou lehkou obětí pro šelmy a tak docházelo ještě k většímu úhynu. Navíc habitus zvířete  byl silně znehodnocen.

Nosorožec je jedno z nejohroženějších zvířat na světě. Nosorožci ztrácí svojí existenci, jednou z hlavních příčin této neradostné bilance, pomineme-li úbytek vhodných stanovišť pro nosorožce, je přetrvávající, ne-li rostoucí zájem o rohy nosorožců, zejména v Číně. Nejsou vyhledávány jen jako lovecké trofeje, ale i jako materiál k výrobě tradičních a kultovních předmětů. Lidé ve své pošetilosti věří v mnohé rituály a symboly, např. v Arábii je symbolem mužství obřadní dýka tzv. jambia, jejíž rukojeť je zhotovena z nosorožčího rohu, podobně je tomu také v Nepálu, kde lidé věří, že roh nosorožce ve směsi s rýží a určitými rostlinami přivolá ducha zemřelého. V minulosti se také  vyráběly válečnické štíty z nosorožčí kůže, které údajně odolávaly šípům.

Nosorožčí rohy slouží také k výrobě uměleckých nebo ozdobných předmětů, jako jsou náramky, náušnice, korále, šamanské hole a jiné dekorace. Nazmar nepřijdou ani kosti, vyrábí se z nich živočišné uhlí k vykuřování chrámů a svatyní.

Rohy se pokládají v některých oblastech za afrodiziakum, orientální medicína přičítá magické účinky téměř každé části těla nosorožců, jejich pupeční šňůra ovinutá kolem lidského pasu má zabránit žaludeční nevolnosti, moč se podává proti astmatu, návalům či žaludečním potížím a povrchově proti infekci při poranění.

50 000 dolarů, to je suma, kterou obdrží pytlák na černém trhu za dvoukilový nosorožčí roh. Zatímco si někteří zbohatlíci mohou dovolit zaplatit takovouto astronomickou částku za „suvenýr“, tak chudého domorodce upytlačený nosorožec uživí po celý rok.

I přesto, že existují zákony stanovené mezinárodní organizací CITES, které zakazují lov zvěře, mají pytláci na svědomí 90%  uhynulých nosorožců. Jediná naděje pro nosorožce je jejich umístění v dobře kontrolovaných rezervacích a také přichází v úvahu nová myšlenka na ochranu těchto zvířat pomocí implantovaných vysílaček, kterými by se kontroloval jejich pohyb a stav. Toto východisko je zatím jen výhledové, protože je velmi nákladné a existují i odpůrci, kteří nesouhlasí s takovýmto nepřirozeným a umělým zásahem do živé přírody. 

Nosorožci jsou spjati  také s Českou republikou a to zejména ze Zoologickou zahradou ve Dvoře Králové. V  Keni vrtulník s ruskou posádkou objevil asi poslední trojici volně žijících bílých nosorožců severního poddruhu. Zpráva není ještě ověřena, protože zvířata byla zpozorována jen z vrtulníku, ale ředitelka ZOO ve Dvoře Králové D. Holečková považuje zprávu za reálnou, protože je to druh nosorožce, který se nedá během nízkého letu zaměnit s jiným zvířetem. Zda se tento objev ověří bude patřit k velkému zlomu budoucího života těchto skoro vyhynulých zvířat. Projekt představující světově ojedinělý počin záchrany zvířecího druhu počítá s africkým spářením nosorožců ze Dvora Králové s posledními, možná ještě volně žijícími zvířaty. Chovatelé ze Dvora Králové chtějí u nosorožců v Africe nastartovat přirozený reprodukční cyklus zastavený chovem v nepřirozených podmínkách zoologických zahrad a přírodních rezervací. Odchov doposud posledního mláděte tuponosého nosorožce severní formy se podařil před skoro deseti lety právě  ve Dvoře Králové. Čtyři nosorožci ze Dvora Králové byli již v prosinci 2009 dopraveni do rezervace El Pejeta v Keni v rámci projektu „ Poslední šance na přežití „. Pokud by nebyli severní bílí nosorožci objeveni do roku 2011, byli by prohlášeni za vyhynulé.

Hlavním cílem pytláků byli však odjakživa především sloni. Během posledních 50ti let byly jejich stavy drastickým způsobem sníženy. Vybíjení slonů bylo na určitou dobu zcela zakázáno, ale v dnešní době, již na některých místech je lov zcela běžný a dokonce legální. Sloni jsou vyhledáváni zejména pro jejich kly (slonovina),  kůži, ale také maso a žíně z ocasu používané v klenotnictví v kombinaci se zlatem a stříbrem.

Slonovina je velice vyhledávaným produktem po celém světě, jak pro výrobu uměleckých a dekorativních předmětů, tak i jen pro trofeje. Na českém trhu se sošky a šperky ze slonoviny objevují jen sporadicky. Podle dat Českého statistického úřadu Češi po slonovině nijak výrazně netouží. Od roku 2000 se do Česka dovezla slonovina a výrobky z ní v hodnotě 382 tisíc korun.

Významnou osobností, která stojí v čele boje proti obchodníkům se slonovinou je Richard Leakey, který se zejména účastnil projektů ochrany přírody v Keni, ale jeho zásah dopadl i na ostatní přírodní rezervace v Jižní Africe včetně Krugerova parku. Stal se vzorem pro další ochránce přírody v Africe a to především pro ochranu slonů.

Leakey byl původně paleontolog, ředitel Národního keňského muzea, proslavený nálezy zkamenělin předchůdce člověka Homo erectus.  Byl jmenován prezidentem Keni do funkce ředitele Sekce živé přírody a řízení ochrany životního prostředí v roce 1989. Vládní organizace Sekce živé přírody prošla pod jeho vedením postupně totální proměnou, která byla završena vznikem polovládní Keňské služby živé přírody (Kenian Wildlife Service - KWS). KWS pak sama řídila ozbrojené síly na území keňských národních parků, byla finančně soběstačná a měla výhradní zodpovědnost za bezpečnost v národních parcích. 

Prvním krokem, kterým chtěl Leakey ukázat světu a zejména pytlákům a banditům, že boj proti obchodování se slonovinou myslí vážně, bylo veřejné spálení nelegální surové slonoviny v hodnotě tří milionů dolarů. Tato částka (pokud by se slonovina prodala) se za normálních okolností mohla stát významnou finanční injekcí pro státní ochranu keňské živé přírody, ovšem tím by Keňa pouze dále participovala na mezinárodním obchodu se slonovinou. Tento první krůček, kterým se oficiálně zahájilo tažení za záchranu slonů, měl zcela zásadní význam jako protest proti stávající situaci v obchodu se slonovinou na celé planetě.

Významným krokem pro zastavení obchodu se slonovinou byl vznik úmluvy CITES, která roku 1989 zcela zakázala lov slonů. Dnes už úplný zákaz vybíjení slonů neplatí, vychází to ze zasedání, které se konalo v listopadu 2002, kde se sešly členské země CITES a projednávaly opětovné obnovení obchodu se slonovinou.

Kromě Keni se všechny členské země jako je Namibie, Jihoafrická republika, Zimbabwe a další shodly na prodeji legálních zásob slonoviny a to z toho důvodu, aby mohli financovat programy na ochranu přírody. V rámci této smlouvy byly samozřejmě určeny  kvóty na množství slonoviny. Přesto se Keňa odvolala, protože zastávala názor, že je velice problematické a právnicky neprokazatelné kontrolovat trh se slonovinou. Téhož roku v Santiagu de Chile bylo odhlasováno i přes nesouhlas Keni, že určité exempláře sloních klů budou zařazeny do nižší kategorie obchodní ochrany. Podle přílohy CITES II, tedy mohl být obnoven omezený  obchod se slonovinou.

Tato úmluva ovšem v žádném případě nepovoluje lovcům pytlačit, vztahuje se jen na zvířata uhynulá přírodní cestou a nebo legálně odstřelená.

I přes velká opatření proti obchodu se slonovinou se opět 6.11. 2009 v Jižní Africe dražila legálně slonovina. Dražba se odehrávala v hlavním městě Jihoafrické republiky Pretorie. Dražbu slonoviny schválil orgán OSN, z toho vyplývá, že dražba byla zcela legální. Jednalo se o jednu z největších dražeb za posledních deset let. Slonovina byla prodána kupcům z Číny a Japonska, celkem se vydražilo 51 tun.

Dražba byla v souladu s úmluvou CITES, jelikož veškerá slonovina na aukci pocházela ze slonů, kteří uhynuli přirozenou smrtí nebo museli být utraceni v souladu s programem o  jejich přemnožení. Většina kusů pochází z jihoafrického Krugerova národního parku a to z toho důvodu, že tento park se vyznačuje jejich velkým přemnožováním. Aukce napomůže finančním způsobem k dalším opatřením ochraně přírodních rezervací. Podle hlavního tajemníka CITES Willema Wijnstekerse vynesla aukce kolem 6,7 milionu dolarů.

Je nutné připomenout, že se nemění jenom způsob lovu , že vnikají nové zbraně, které jsou mnohem účinnější,  ale mění se i chování lovených zvířat. Zvířata cítí a začínají si uvědomovat, že jejich největším nepřítelem je člověk a tak se již nenechají bez odporu vyvražďovat, začínají být útočnější  a lstivější. Za předpokladu, že by pytláci používali k hubení zvířat dřívější zbraně a nástroje, tak by zdaleka neuspěli. Po prvním neúspěšném pokusu o lov by v dnešní době slon či buvol pytláka ušlapal a zabil.

Pytláci proto chodí na lov ve větší organizované skupině a s výkonnějšími zbraněmi. Je ale známo, že např. buvoli útočí až ze 60-80 metrové vzdálenosti. Když nastane případ, že se pytlák netrefí napoprvé, tak má ještě několik málo sekund na další výstřel. Oproti  jiným zvířatům bojuje buvol do poslední chvíle a ve většině případů při špatném zásahu je lovec buvolem usmrcen. Např. lev z lehkého poklusu se rychle dostává do trysku a útočí přímo, snaží se vyskočit na nepřítele a srazit ho k zemi.Ve většině případů jen oběť napadne a poté odejde. Lev není tak divoký jako buvol a ani tak zákeřný jako levhart, který je po buvolu kaferském druhý velký nepřítel pytláků.

V Krugerově parku, i když je v současnosti nejlépe organizovaným a regulovaným parkem v celé Africe, pytláctví stále přetrvává a množství nelegálně zastřelené zvěře není rozhodně zanedbatelné. Přitom se vedení Krugerova parku  dokonce obrátilo na armádu o pomoc v boji proti pytláctví (Times Live, 23 Oct. 2009).

23. října roku 2009 zahájil Kruger National Park zásadní a systematický boj proti pytláctví. Vedení parku přijalo 57 nových rangerů, čímž byla posílena kapacita parku pro boj proti trestné činnosti pytláctví na zvířatech. Park byl rozčleněn na 22 oblastí s průměrem osmi rangerů  na jednu oblast.

Nové posily byly vybírány na základě požadavků generálního ředitele SANParks Dr. Davida Mabundy. Řekl, že nové síly musejí mít dlouholeté zkušenosti a odborné znalosti, musejí mít disciplinární přístup a musejí být zainteresováni v boji proti pytláctví a ničení fauny a flóry v Jihoafrické republice.

Zasedání pro výběr rangerů se konalo v Krugerově parku ve Skukuze. Při této příležitosti poznamenal Dr. Mabunda, že země díky pytláctví nadále ztrácí některé ze svých vzácných zvířat. Zejména poukázal na pytlačení nosorožců. 22 pytláků bylo zatčeno díky rangerům ze SANP a pytláci předstoupili před soud. Dr Mabunda velice vděčí pomoci hraniční policie a také příslušníků SANP z Mozambiku, což přineslo úspěchy. Park se dnes snaží odhalit organizované skupiny pytláků již v jejich přípravné fázi.