Dopis od maminky

05.08.2015 16:08

Ivet,

vím, že jsem ti něco povyprávěla o naší cestě, ale když tě nebudu nudit, tak tady posílám nějaké povídání o cestě do Namibie.
Je to opravdu velice zajímavá země, vůbec ti nepřipadá africká, jenom, že vidíš černochy. Je tam čisto, je pravda, že když cestuješ, tak desítky i stovky km nepotkáš lidi, nevidíš města, takže to ani nemá kdo zaneřádit, ale dokonce i v hlavním městě Windhoeku je čisto. Je to asi tím, že tam byly německé kolonie a vliv němců a jejich respekt tam stále působí. 
 

Takže my jsme vyjeli směrem na Augrabies falls - gigantické vodopády, to je však ještě v Africe. V Namibii bylo naše první zastavení ve Fisch River kaňonu, není to sice jako Grand kaňon, ale když nad ním stojíš, tak se ti právem svírá zadek. Pak jsme pokračovali k moři. Jak jsem již zmínila, jedeš stovky km, převážně savanami, v tuto dobu nádherně zabarvenou téměř zlatavou travou, mezi pohořími, krajina se sice téměř nemění, nevidíš třeba lesy, řeky jsou v tuto dobu vyschlé, města zde nejsou, ale je to opravdu čistá příroda a není vůbec nudná či stereotypní. Protože tam nejsou stromy, tak ptáci si dělají hnízda na sloupech vysokého napětí, ty pak jako stromy vypadají, máš tyč a nahoře jsou ohromné chomáče utkané z té stepní trávy, vypadá to jako klobouky nebo jak říkám stromy. Abych nezůstala jenom u ptačích hnízd, co je naprostou zvláštností, hnízda, která stavějí mravenci, termiti, takže se jim říká termitiště. Vzhledem k velkým suchům je tam těžká půda, materiál ke stavbám termitišť. Ty jsou ztvárněné do různých podob, většinou vypadají jako hrady, někdy mají podobu skal, dokonce i zvířat. Dosahují výšky až 3 m. Je to fantastické, vidíš je v rozmezí 10 m a na trase tak dlouhé je to opravdu neuvěřitelné množství a vzhledem k rozličným tvarům je opravdu stále kam koukat. Pak máš třeba úseky, kde na silniční značce je namalován kanec, takže zbystříš a kolem silnice vidíš desítky pobíhajících čuníků, tyhle jsou ale opravdu roztomilí, mají kly, možná, kdybys stála proti nim, že budeš trošku bojácná,  ale oni jsou bojácnější ještě víc. Občas ti také skočí na silnici opičí rodinky, to je vždycky sranda. Tím, že nežijí v nějakém parku, ale pohybují se volně, tak jsou strašně plaché, jakmile jen přibrzdíš, tak jsou v trapu. Když se pohybuješ v parcích, tak by byly schopné ti i vlézt do auta, kdybys ho otevřela a přiblížila se k nim.  

Mluvila jsem zatím o savanách, ty zaujímají velkou část Namibie. Když se však blížíš k moři, dostáváš se do pouště. Byla jsem úplně překvapená neuvěřitelnou změnou krajiny, protože se najednou dostaneš do téměř měsíční krajiny, všude jenom černé šutry, kdybys tam uvízla, protože tento úsek až k moři trvá 50 km, měla bys pocit, že vůbec neexistuje svět, to působilo dost depresivně. Ale po této mrtvé krajině najednou vjedeš do města a myslíš si, že jseš v pohádce, úplně nové, čisté, velice pohodové přímořské městečko, s různými kavárničkami, butiky, výstavními síněmi, bazary, jen ne s velkým množstvím zeleně, protože přeci jen je to v poušti problém. Takže z toho jsem byla úplně unešená. Když pak sjedeš k moři, tak tam jsou všude bílé písčité pláže, ale nikde nikdo. Je pravda, že není v tuto dobu sezóna, ale stejně si to nepředstavuj, že když by sezóna byla, že se to tam hemží stovkami lidí a hotelů. Tady jsme strávili 2 dny. Protože jsme chtěli ještě na jiné místo k moři a silnice bohužel kolem moře nevede, museli jsme se vrátit do vnitrozemí a pak zase několik set km jet opět nejdříve pouští a pak se teprve dostaneš k moři. To bylo v Luderitzu, vím, že ti asi názvy měst nic neřeknou, to abych mluvila konkrétně. Toto město je bývalá německá kolonie, jsou tu vidět hodně německé stavby, nám známé třeba z pohraničí. My jsme dokonce bydleli v jednom domě, měli jsme celé apartmá, kdysi zde Němci bydleli. Zanechali tam nejen zařízení, ale i knihy, gramofonové desky, pohlednice, a jiné jim vlastní věci. Bylo to zvláštní, ale moc se nám v tom bytě líbilo. 

No a naše poslední štace byl známý park Etosha, původně jsme tam ani nemínili jet, přes veliké vzdálenosti v Namibie, ale opravdu to stálo za to. Když jsem psávala např. o Kruger parku, že vidíš spoustu zvěře, tak tady jedeš mezi desítkami zeber, vysoké zvěře, pakoňů, žiraf. Jsou tam ohromné pláně, teď opět ta zlatá tráva a ty vidíš všechno jako na dlani. Nejhezčí je, když jsou zvířecí stáda pomíchána, vidíš dohromady zebry s velkým množstvím různých druhů vysoké. Bohužel tento park je ale určen pro vozy 4 x 4, takže s tím naším autíčkem jseš celá vyklepaná, protože tam jezdíš po hrozných cestách, plných šutrů, písku, a když jezdíš celý den, parky jsou otevřeny od slunka do slunka, nyní od půl sedmé ráno do půl šesté večer, bohužel se tam tak brzy stmívá, tak toho máš opravdu nad hlavu. Ale dojmů je také hodně. 
Takže abych to shrnula, přestože před našim odjezdem nás někteří známí nevěřícně přesvědčovali, co budeme v Namibii dělat, protože prý příroda je stereotypní a nic, kromě toho parku tam není, byli jsme opravdu úplně fascinováni a i přes 7.200 najetých km za 16 dní máme opravdu krásné pocity a zážitky. Bylo to totiž opravdu nevšední.